středa 20. července 2016

S nadsázkou o mém životě

Cítím potřebu se s vámi podělit o popis svého života, a to nejen toho prázdninového. Můj prázdninový život je poněkud jednoduchý, složený pouze ze čtení a základních úkonů potřebných pro přežití. O tom ale později. Nejdřív si přečtěte něco málo o záživnosti mého bytí během školního roku.

Jím, spím, sedím a chodím. Chodím na záchod, chodím do schodů. Chodím dokonce i ze schodů. Občas ze schodů padám. Sedím klidně, sedím neklidně. Umím sedět na gauči, křesle nebo třeba židli. A nechci se moc chlubit, ale sezení na zemi mi taky jde. Jím hodně, jím málo. Umím jíst ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer. V noci to také dokážu, ovšem musí být rozsvíceno, jinak totiž nezaručuju, že jídlo skončí tam, kde skončiti má. Spím dlouho, spím krátce. Umím spát v posteli, na gauči, v případě nutnosti i na zemi. Toho všeho jsem ve svém životě schopná.

V pondělí bývám pod stresem. Ráno na mě z dálky škodolibě mává škola a připomíná mi, že jsem zase moc prokrastinovala. A že vypadám, jako by mi pod očima narostly airbagy. Na druhou stranu, airbagy se hodí, protože, jak už víte, občas se mi povede spadnout ze schodů. Pokud zrovna nepadám ze schodů, snažím se naučit to, co jsem se přes víkend naučit nedokázala. Obvykle se mi moc nedaří, protože ve škole se nachází mnoho rozptylujících faktorů, zejména potom lidí. Někdy jsem ráda, že se tito lidé rozhodli navštívit náš vzdělávací ústav, jindy bych je nejraději poslala do ústavu, který se vzděláváním moc společného nemá.

Úterý, středa a čtvrtek se mi často slijí v jedno velké vyčerpávající cosi. Pátek potom ovšem přichází s mou téměř ztracenou nadějí v lepší zítřky v náručí. Tentokrát škodolibě mávám já škole, i když tuším, že mi to v pondělí zase oplatí.

S pátkem kromě naděje přichází i nespočet plánů na nadcházející dva dny, které se mi vkrádají do hlavy. Chci toho pokaždé tolik zvládnout a zažít. A v sobotu ráno? V sobotu ráno spím. Obvykle v posteli, jelikož, jak už víte, spát v posteli umím. Jenže když se potom v sobotu dopoledne probudím, mé plány jako by nikdy nebyly. Nakonec je to ale jedno, protože většinou to stejně vypadá, jako by nebyl ani víkend samotný.

pondělí 20. června 2016

Tentokrát s trochou poezie

Ve škole už jsme teď v podstatě nic nedělali, sem tam jsem se musela něco naučit, ale o nějakém velkém studiu se v mém případě mluvit nedalo. Protože jsem se ale minulý týden účastnila všemožných akcí, moc volného času mi stejně nezbylo. A to už se na mém nespolečenském těle samozřejmě stačilo projevit. V sobotu jsem usnula v půl jedenácté, což je na moje poměry opravdu brzy, probudila se v osm a do deseti jsem neopustila území svého pokoje. Načerpávala jsem totiž energii na další sociální interakce.

Na jednu stranu se mi minulý týden podařilo to, co jsem si už delší dobu přála - vymanit se alespoň na chvíli svému stereotypnímu životu. Na stranu druhou to ne ve všech případech bylo tak příjemné, jak jsem si přála. Nakonec bych na tom ale nic neměnila, už jen proto, že to není můj styl.

Prázdniny za dveřmi a já bez plánu. V posledních letech poměrně běžný úkaz. Seznamům cílů a úkolů už se raději vyhýbám, protože je, jak už jsem se několikrát přesvědčila, nedokážu svědomitě plnit, a bývám ze sebe tak akorát zklamaná. Jediným záchytným bodem je pro mě tábor, jinak opravdu nic. Ještě stěstí, že knížky jsou mí dobří přátelé a mám jich spousty nepřečtených, jinak bych ty dva měsíce nejspíš strávila zíraním na strop, v lepším případě potom koukáním z okna. V rozhovorech, které vedu s ostatními, ale aspoň zůstává víc prostoru pro druhé a popis jejich prázdninových plánů, což mi dává možnost je víc poznat. Z toho mám radost. (A taky jsem právě knížky označila za své přátele, dokonce dobré. To asi dosti vypovídá o mém životě.)

úterý 31. května 2016

Napůl ufňukaný článek

Mohla bych si vám stěžovat. Vážně bych mohla a možná to i udělám, jelikož přestože usilovně klepu do klávesnice, téma článku jsem zatím vymyslet nedokázala a stěžování si je opravdu nesmírně jednoduché, obzvlášť pak pro někoho, kdo sám sebe rád popisuje jako pesimistu a melancholika. Na druhou stranu nerada přiznávám, že jsem tak trochu ufňukánek a nechci své virtuální kamarády touto svou vlastností odradit, proto si stěžovat raději nebudu. Pro svůj hezčí obrázek a dobro všech.

A víte co? Pro jednou bych mohla nebýt sebestředná a hrdě vám oznámit, že můj bratr má maturitu f kapse. Prostě f kapse. Hlavně tu z češtiny... Oslavujme tedy jeho genialitu.

Tak dobře, to by stačilo. Teď se zase s chutí můžeme vrátit k blábolení o mé maličkosti. Má maličkost se nemá moc fajn, ale vlastně by vám to neměla psát, protože nechce fňukat. Ovšem musím říct, že má maličkost umí na veřejnosti vcelku bravurně maskovat, že se nemá tak úplně fajn. V podstatě jediné, co si za poslední dny přeje, je jít ven s jedinou osobou, anebo být úplně sama, zalezlá ve svém pokoji. A protože jediná osoba nemá čas, zůstává má maličkost v tichosti ve svém pokoji, sama, nikým nerušena. Kdyby to takhle mohlo být od rána do večera, byla by nejšťastnější. Aneb život introverta v kostce.

Čekala jsem, že příchod jara mě nadchne stejně jako minulý rok, ale nestalo se. Tohle jaro bylo a je vlastně docela strašné. Možná za to můžou má příliš vysoká a optimistická očekávání, možná to, že mé nepříjemné nálady přišly tenhle rok nevhod. Možná jsem minulý rok touhle dobou byla až přespříliš romanticky naladěna, anebo předešlé jaro zkrátka nasadilo laťku moc vysoko. Možností je spousta.

Poslední dobou vůbec nekreslím, hodně čtu a málo spím. Taky se koukám na seriály. A málo spím. Nechodím do společnosti, ale takové rebelie jsem neprovozovala nikdy. Začala jsem číst básničky.

Tímto se s vámi loučím.
Mějte se hezky.

pondělí 9. května 2016

Téměř spontánní článek

Bylo ode mě asi neohleduplné jen tak ze dne na den zmizet jako pára nad hrncem, nic nevysvětlit a neosvětlit. Asi bych proto měla všechno vysvětlit a osvětlit teď, problém je v tom, že nevím jak. Podnikla jsem totiž spontánní akci a můj mozek neměl tím pádem možnost shromáždit dostatek dobrých důvodů, kvůli kterým jsem vlastně měla zmizet. Nicméně jsem zmizela. Až do téhle chvíle by se mé jednání dalo označit slovem 'spontánní', a kdyby mi celý proces úpravy blogu, hledání vhodného názvu a vůbec odhodlávání se k napsání prvního článku netrvaly tři měsíce, byl by tenhle blog doopravdy výtvorem mého utlačovaného spontánního já. Jenže nakonec není. Nevadí.

Částečně se na mém stěhování podílela i nespokojenost s články, které jsem psala. Nicméně jak o tom tak přemýšlím, nebude to teď asi o moc lepší. Od spontánnosti a nespokojenosti jsem přešla k rozhodnutí, že si dám pauzu. Nějakou dobu jsem neměla chuť nic publikovat, ale časem jsem psaní začala postrádat. A tak jsem tady, na svém novém, téměř spontánně založeném blogu. Hurá!

Pokud si myslíte, že mé já za ty necelé tři měsíce rozkvetlo stejně jako příroda za vašimi okny (pokud tedy ze svých oken nevidíte jen nevzhledné industriální budovy, paneláky a podobně), nejspíš vás zklamu. Tyhle řádky píše stále stejná (liliputí) Tez se sklony k prokrastinaci a zálibou v nastavování budíků na nezaokrouhlené časy. Pravda, rýmičku jsem s sebou nepřinesla, ale co není, může být.

Důležitost a smysluplnost předávaných informací rapidně klesá. Čas na loučení, dámy a pánové.

"Z úsporných důvodů nezbyly paprsky pro mou slunečnici."
A tak vznikl název tohoto blogu. Jak originální!